obec Seloutky

Obsah stránky

Co jsou Seloutky aneb jak obec získala svůj název

středa, 05. listopad 2008 | Redakce

"Střípky z historie Seloutek" je název historicky zaměřeného cyklu článků o minulosti naší obce. V několika samostatných pokračováních se společně vydáme do minulosti. V úvodním dílu se podíváme na původ názvu obce a na to, jak se název s plynoucím časem měnil. Také se zvědavě dotkneme toho, o čem se vedly první písemné záznamy, které byly o obci Seloutky nalezeny. Jak je známo, první zmínka o obci Seloutky se v historických listinách objevila asi v roce 1325. To je přibližně 37 let po prvním záznamu o obci Určice. Zápis souvisí s osobou panovníka Jana Lucemburského...

Král Jan Lucemburský v této listině svěřuje pánu Vokovi z Kravař takzvanou "Opravu na Seloutkách". Zmíněný Vok z Kravař byl prvním zástupcem z rodu Kravařů, který od Jana Lucemburského koupil plumlovské panství. Co je to "oprava" si povíme později.

V nejstarších nalezených listinách se objevuje název obce "Selutice". Koncem 14. století se užíval kratší název "Selútky" a to v přehlasované podobě Selu'tky vyslovováno pravděpodobně jako [Selítky]. V ústech lidu přetrval název ve starší podobě, tedy "Selútky" a to je již velmi blízko k dnešní podobě názvu "Seloutky".

Změna koncovky názvů obcí z původního -ice na na kratší podobu -ky byla v tomto regionu běžná, což je vidět na příkladu obcí Křenovice (dnes Křenůvky) a Mitrovice (později Mitróvky a dnes Mitrovky).

Základem původního názvu obce Seloutky je slovo "Seljut", což znamenalo "na sebe přísný". Seloutky tak mohly být obcí, kde žili převážně lidé s touto vlastností. Obvykle se ale v názvosloví vyskytovala jména vesnic s opačným významem, například Sedrah, Seslav, Semil, což znamená "ten, kdo je sám sobě drahý, milý, sám se slaví".

Přesto, že se Seloutky nacházely v těsné blízkosti obce Určice, měly v nejstarších dobách poněkud odlišné postavení. Především byly tak zvanou "vesnicí oprávní". Význam tohoto označení spočíval v tom, že obec sice stála pod správou vrchnosti plumlovské, ale gruntovní činže se odváděly klášteru sv. Jakuba v Olomouci a tedy olomouckému biskupovi. Vrchnost měla takzvanou "povinnost opravy", což byla vlastně ochrana církevního zboží. Šlo pravděpodobně o jakési středověké clo. Duchovní právě za tuto činnost (za samotné provádění celních služeb) naší vrchnosti část těchto činží vraceli.

Plumlovská vrchnost od lidu sama tyto povinné dávky vybírala jak v peněžní podobě, tak i v naturáliích. Posléze je již pouze v peněžní podobě odváděla biskupům do Kroměříže. Vinou této skutečnosti vznikalo mezi Lichtenštejny a biskupy mnoho tuhých sporů, o kterých lze najít četné záznamy ve Videňských archívech.

Nakonec se kníže Karel Eusebius roku 1677 uvolil, že za dávky vybrané v naturáliích bude odvádět olomouckým biskupům paušálně 350 zlatých ročně, a to ve dvou termínech. Biskup si ale musel vždy pro peníze poslat poslíčka.

(Autor námětu článku je Ladislav Svoboda, jazykovou úpravu provedl Jan Žilka)

Patička stránky

Obce na webu s.r.o.

Webové stránky pro obce a občany provozuje Obce na webu s.r.o.

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies, prohlížením těchto stránek s tím vyjadřujete souhlas.